Vláda je bezradná nad nejrychlejším zadlužováním v EU. Slonem v jednací místnosti, kterého jakoby nikdo nevidí, je přitom progresívní zdanění, „z větších příjmů vyšší procento“. Odmítání progresivity je východní divočina, kterou v civilizovaných zemích nenajdete. Je to proto první věc, kterou musí každá levice hodná svého jména požadovat.

Jen naše široká slovanská duše dokáže pojmout tak rozlehlé strategické koncepce, jako je současné směřování vlasti k lepším příštím. Kam? Na Západ přece, odpoví vám rozhodně každý, kdo si váží své politické kariéry, protože ji nenašel někde na hnoji. Kudy? To už vám zamlží. Stopy však vedou známou východní divočinou. Dědictvím časů, kdy se zhaslo, a pak se uvidí.

Vládní pětikolka jen prší nápady, jak rozhazovat peníze, a pak lepit díry v rozpočtu. Když to vezmu od toho nejzhůvěřilejšího konce, musí vybrat od občanů dvě procenta HDP, která potřebuje na americké atomové bombardéry, aby velký bratr neztratil zájem o její obranu. Proto hodlá zvýšit daň z rohlíků a mléka, zrušit školkovné, strhnout nemocenské pojištění, zrušit podporu stavebního spoření, a hypoték, obrat důchodce nebo cokoliv jiného. Z kroužku lidové daňové tvořivost padaly stále třaskavější myšlenky. Přitom těm dobrým lidem nějak uniklo, že dole už není kde brát, když inflace sebrala domácnostem čtvrtinu kupní síly.

Ta úvodní dvě procenta HDP jsou jen zahřívací kolo. Ve skutečnosti vláda potřebuje mnohem víc, a víc potřebují také mocní kamarádi, kteří si na velké prachy zvykli. Patří sem energetika, banky, petrochemie, nadnárodní farmaceutické společnosti, ti všichni, kdo teď vykazují historické zisky, přestože ostatní vnímali toto období jako bezpříkladnou nákladovou krizi.

Pokud se mají za těchto okolností naše státní finance zahojit, potřebují opravdu hodně. Státní zadluženost v prvním čtvrtletí překročila 3 biliony korun. To je půlka HDP, a pokud ekonomika začne klesat, bude to víc. Deset let byly dluhopisy se skoro nulovým nebo dokonce záporným úrokem, a tak obsluha státního dluhu byla levná. Ještě roku 2020 se držela pod 40 miliardami korun ročně, což je skoro stejná částka jako roku 2008, kdy státní dluh činil jen necelý jeden bilion korun. Byl tedy třikrát menší než dnes. Mezitím však spadly dolů úrokové sazby, zlepšil se rating státních financí, a protože HDP rostlo rychleji než dluh, míra zadlužení poklesla.

Teď jsme svědky opačného procesu. Jen za letošní rok bylo do rozpočtu vloženo očekávání, že státní dluh přifoukneme skoro o desetinu a náklady obsluhu vzrostou na 70 miliard korun. Jenže vládě se finance vymkly z rukou a stali jsme se nejrychleji zadlužovanou zemí v EU. Kde se to vzalo? Pomohl tomu úspěšný lobbing zahraničních společností, aby se daň z nadměrných zisků nevztahovala na loňský rok, kdy vznikaly. Letos už nám toho moc nedají. Je to taky výsledek bezradnosti v energetické krizi, kdy vláda jednala napřed pozdě, a potom zbytečně draho. Ceny české elektřiny, i při těch obrovských vládních nákladech, patří k nejvyšším v EU a dusí ekonomiku. Hlavně však nepřehlédněme příkladnou válkychtivost naší pětikolky, se kterou přispívá do ukrajinského dobrodružství velmocí.

Noříme se do moře dluhů, ale vláda se kojí nadějí, že moře se skládá z kapek, i kdyby měly být tak malé jako úspory z rozpadu poštovní sítě a mezd mizerně placených doručovatelek. Základní model je však stále stejný, vybírá se od těch, kteří nemají, ale nemohou se bránit. Výběr se vyhýbá těm, kdo mají, ale pak mají i na účinnou obranu. Proto narůstá regresivita daňového systému na principu „z menších příjmů větší procento“. Pokud někdy v zemi znovu povstane skutečná levice, poznáte ji podle jednoznačného odhodlání prosadit obnovu progresívního zdanění na principu „z větších příjmů se platí větší procento“.

Ony se ty daně jmenují různě, ale stačí když sečtete daň z příjmu a k tomu kolik jste během měsíce zaplatili DPH. Když to pak vydělíte svými zdanitelnými příjmy, vyjde vám překvapivě vysoké procento. A protože milionáři spotřebují méně než dolní polovina společnosti, která je pod střední mzdou 37 436 korun, milionářské procento zdanění je nižší. To je ta regresivita.

Takže rovná daň je fakticky regresívní. Ne že byl byl Západ vždycky extrémně lidumilný, ale tam ji nenajdete. Jen na Divokém východě a v jeho mafiánském prostředí, kde nelze spočítat, vyměřit a vybrat daně, aniž by to zodpovědný úředník, který si nedá říct, nezaplatil životem, se prosadil jednoduchý princip, jaký aplikujeme u nás. Jednu cifru všem. U zaměstnanců víme, kolik berou, těm to procento strhneme, a stejné procento budeme požadovat i od ostatních. Co nám dají, to bude.

Katechismus, o který se to opírá, mají u nás s nejlépe zvládnutý v ODS. Jich se ptejte, ostatní jsou pořád ještě v doučovacích kroužcích. Jen ODS měla odvahu navrhnout „rovnou daň“, a co nejnižší, ať svět vidí! Jak moudře vysvětloval Václav Klaus, když přijdete na mezinárodní konferenci, nakonec všechny zajímá jenom to jedno číslo. U nás mělo být 15 procent. Všechno, od energetických kolosů až po posledního příštipkáře nebo lopatu v příkopě.

Když to nakonec realizoval Mirek Topolánek, bylo to jen „jako“ 15 %. Pak k tomu superhrubě přilepil sociální pojištění, což příjmovou daň zvedlo na 20,4 %, a nakonec jsme ještě platili zvýšenou DPH. Hesla jsou jen hesla, ale rozpočet si řekne o své. Nakonec to Topolánek aspoň částečně přiznal v rozhovoru se studenty na VŠE:

"Daňová reforma je trochu nalej – vylej. Přímé daně jsme snížili, zatímco nepřímé zvýšili, takže celková daňová zátěž se tolik nezměnila," řekl. Jak poznamenala tehdejší Mladá fronta Dnes, premiérovo prohlášení bylo o to pikantnější, že je učinil v době, kdy ODS rozjela kampaň a na billboardech u silnic se chlubila heslem "zjednodušujeme a snižujeme daně".

Topolánkova daňová reforma ve skutečnosti snížila daně jen vyšším příjmům. Důležitější je, že zrušila daňovou progresi, kterou jsme tu tradičně měli. Roku 2005 platila čtyři pásma 15 – 20 – 25 a 32 procent, to poslední jen nad tehdy málo vídaných 66 tisíc korun měsíčně. Průměrná hrubá mzda tenkrát činila necelých 21 tisíc korun. Z prvních 12 tisíc se platila dolní sazba 15 procent, ze zbylých 9 tisíc pak 20 procent. O rok později se obě dolní sazby snížily na 19 a 12 procent. Z toho je zřejmé, že podprůměrné příjmy si Topolánkovým „snížením daní“ nepomohly.

Později se k „rovné dani“ trocha progresivity vrátila v podobě „solidárního příplatku“ ve výši 7 procent pro mzdy nad čtyřnásobek průměru. Když se roku 2021 „superhrubá mzda“ zrušila, rovná daň fakticky přitvrdila, i když v zákoně se mluví o progresi, která nahradila předchozí „solidaritu“. Jenže česká druhá sazba 23 procent nastupuje až u 48 násobku průměrné mzdy, tedy z částky nad dva miliony korun měsíčně.

Ne že by se měla superhrubá zachovat, další český unikát, ovšem měli jsme se vrátit k rozumnější progresivitě. Takhle to byl jen další dárek těm nejbohatším. A rozpočet přišel o 100 miliard korun, které teď kupodivu chybí. Přidejme zrušení EET, dalších 15 miliard korun. Slabé je také zdanění velkých organizací, většinou se zahraniční účastí, jak o tom svědčí každoroční odliv 300 miliard korun na dividendách. Zdroje jsou, jen správně hledat.

Základním požadavkem levice by proto měla být obnova progresívního zdanění alespoň v proporcích před zavedením superhrubé rovné daně, aby se podstatně zvýšil příspěvek do veřejných rozpočtů z vysokých příjmů. Daň z příjmů přitom musí zatížit stejně příjmy z práce i příjmy z kapitálu.

Naléhavé je také zavedení progresívní daně z příjmů velkých organizací nebo daně kompenzující jejich působení v oligopolním prostředí, kde si fakticky diktují ceny. Nahradit to může dobrovolná dohoda o dani z vývozu dividend, kterou lze snížit rekapitalizací zisku v ČR.

Česká republika by měla být aktivnější v boji proti vývozu zisku do daňových rájů a trikům „daňové optimalizace“ velkých organizací, kterými se odklání do zahraničí další obrovské prostředky, podle některých odhadů srovnatelné s vývozem dividend.

Úspory na veřejných výdajích jsou nutné, ale nesmí spočívat v tom, že se zredukuje kontrolní činnost finančních úřadů a – podobně jako při zrušení EET – výběr daní se ještě zhorší.

Nemůžeme být spokojeni s fiskálním působením vlády, proto je nutné už teď uvažovat o tom, jak postupovat, až tato asociální koalice zmizí v propadlišti dějin. Tímhle bych doporučoval začít v daňové oblasti.